Lezecký zájezd LKP do Arca


Účastníci zájezdu :

Středa 18.5.2000


   Dle propozic zájezdu je odjezd po šichtě, pro naši skupinu to znamená v sedm hodin, takže už před osmou opouštíme Jičín. Do dnešního dne bylo nádherné počasí a v den našeho odjezdu se viditelně a citelně ochladilo, což kvitujeme celkem s povděkem a s logickou úvahou že když tady bude ošklivo, tak v Itálii nám hrozí jen slunné a krásné počasí. Nálada ve voze je jak jinak než výborná, zpestřuje ji zejména Láďa vyprávěním historek ze svého mládí (obdivuju ho, že si to ještě pamatuje). Obzvlášť výborná je ta, jak jednou spolužáci v hodině biologie jedné spolužačce ... ale nechte si to raděj vyprávět od něj.
Itálie se ohlašuje už kousek za Plzní - vítá nás benzínka Ciao Agip, tak trochu se pokouším vžít do nové role a zkouším si říkat ležérně s italským přízvukem "čjáo...ne, čiao... hmmm, taky to není ono, musím to okoukat až na místě". Namlouvám si poznámky do diktafonu a Standa mě ruší hlasitým křupáním a chroustáním tradičních českých kokosových Tatranek Opavia (ani jsem netušil, že se u nás pěstuje kokos...). Je něco kolem jedenácté hodiny a po malém občerstvení z darů naší země vyrážíme dál.
(c) Josef Krenn

Noční zastávka u benzínky v Rakousku u Europabrucke

Kousek za Plzní mě opět překvapuje, co je tu takhle pozdě v noci stopařek, ale zdá se, že je řidiči berou, obzvlášť kamioňáci, prostě jsou hodný ...
Hranice projíždíme celkem v pohodě a z cesty po Německu už si toho moc nepamatuju, no vlastně jsem to prospal. Probouzím se chvílemi už v Rakousku a obdivuju kolem se tyčící kopečky. Plánované přespání uskutečňujeme kolem půl třetí ráno u nějaké pumpy ... ááá ... Ciao Agip ! Parkujeme na předposledním místě na parkovišti a na tom posledním fleku se ukládáme ke spánku. V pořadí Láďa, Fugas, Standa a já. Mám tu smůlu, že ležím na kraji, ale zase bych pravděpodobně vlastním tělem zachránil kamarádům život, kdyby tady někdo chtěl parkovat ... no, možná, že i Standa by se in memoriam stal hrdinou, ale naštěstí se nic nestalo.


Čtvrtek 19.5.2000



   Ráno vstáváme kolem šesté hodiny. Fugas snídá perník, který mu upekla Jana, všichni samozřejmě ochutnáváme, jen Standa se ošklíbl, čímž si u předsedy Fugase značně naběhl. To by ještě nebylo nejhorší, ale co tomu řekne Jana až se to dozví ... Potom si tedy jeden kousek vzal a hodně mlaskal a nahlas si ho pochvaloval, ale to už mu nepomůže, má to spočítaný. Balíme věci do auta a vyrážíme směr Brenner - Lago di Garda.  Kolem půl deváté už jsme kousek od Trenta a snažíme se u benzínky dobrat vodu. Po chvilce ptaní se obsluhy (zajišťuje Standa, náš lingvista) nám dochází, že nám prostě vodu nenatočí a v umývárně je nepitná. Zřejmě se nás snaží donutit ke koupi balené vody, ale toho bohdá nebude, aby český turista v kapitalistické cizině za balenou vodu platil. Vyndáváme z kufru kanystry a točíme na umývárce nepitnou, je stejně jen na vaření, na pití máme jinší věci. A zrovna tak jinší věci popíjí skupina Žlutý pes, která je už na místě a s kterou jsme navázali spojení přes družici, zřejmě jsou dobře zásobeni nejen balenou vodou, ale hlavně plechovkovým pivem. No uvidíme, co jim vydrží dýl.
 
(c) Josef Krenn

Malé náměstíčko v Roveretu

Po chvilce dorážíme do Rovereta a snažíme se najít nějaký sport, aby Fugas mohl zakoupit lezeckého průvodce zdejší oblasti. V knize na krásném malinkém náměstíčku s kašnou se Standovi podařilo španělsky domluvit s knihovnicí a ta nám kreslí plánek, jak se dostat do sportu s nečekaným názvem Nangá Parbat. Průvodce mají a to tak luxusního, že s ním u všech sklízíme úspěch, a to i u Italů, kterým radíme kde co je. Láďa zatím čeká v autě a snaží se zjistit, jak funguje parkovací automat, naštěstí se mu to za dobu naší nepřítomnosti nepodařilo a tak alespoň tady šetříme. Vyrážíme směr Crosano a na místě nacházíme skupinu Žlutý pes, obklopenou zbytky nedojedených i dojedených jídel a především prázdnými plechovkami od piva - vždyť tu na nás čekají už od rána ... Ťomíno na nás upírá své krhavé oko, které získal nezjištěným způsobem, nicméně být indián, jistě by se jmenoval náčelník Krhavé oko, nebo tak nějak podobně. Pokouším se fotit detail, uvidíme, jestli to na fotce vynikne. Po nějaké svačince (pivo a pivo a polívka) si říkáme, že by nebylo špatné vyrazit za nějakou lezbou a tak vyrážíme do skal. Je to moje první lezení na vápenci a tak vůbec nevím, co mám čekat, ovšem první pohled z dálky napovídá, že to nebude špatné lezení.
(c) Josef Krenn

Láďa v převisu

 Fik ho, první cesta na rozlezení má klasifikaci 6a, na Prachovskou stupnici to asi nemá cenu převádět, do 7béčka bych se u nás asi nepustil. Nicméně tento den mám před sebou už jen jednu v celku vylezenou cestu a čtvrthodinový vis na laně při focení Ládi pod převisem a nad ním. Seznamuju se taky s místní specialitou, kterou jsou krokodýli - malé mrštné ještěrky, kterých jsou tu snad stovky.
(c) Josef Krenn

Všude je spousta krokodýlů

(c) Josef Krenn

Tenhle krokodýl byl zvlášť obezřetnej, číhal jsem na něho skoro půl hodiny. Bez ocasu měřil asi 20 cm

Vykukují ze všech možných děr a občas dokážou pěkně naštvat, když kolem vás ve stěně prosviští směrem vzhůru. To se jim to leze, když můžou celej rok trénovat...
 Kolem půl čtvrté vyrážíme na parkoviště k autům na něco malého do zobáčku. Kluci zaléhají, já se vydávám na lov krokodýlů. Po hodině vyrážíme ještě s Fugasem, že si někde zalezem něco lehčího. Po tom, co Fugas natáhnul lano na nějakou čtyřku se dává do ukrutného lijáku. V rychlosti vycvakávám expresky a metelíme zpátky k autu. Standa s Láďou mezitím postavili stany a my s Fugasem si říkáme : "Máš stan ? Ne, já ho nemám vždyť jsi ho měl vzít ty ?! Já ho nevzal, ty si říkal že ho vemeš....". Zachraňují nás naši kamarádi, kteří si nás berou "na byt".
(c) Josef Krenn

Pohled z místa našeho táboření na vesničku v horách a nekonečné vinice

Po skončení deště vyráží úderná jednotka na průzkum místních sklípků, "musej tu přeci nějaký mít...". Vydávám se s Bačou, Pidlochem a Ťomínem do vesničky, která leží nad námi asi dva kilometry po silnici. Procházíme se nádhernou vesničkou s typickou italskou architekturou, zaráží nás, že všichni koho potkáváme (a potkáváme hodně lidí, nezvyklý ruch na tak malou vísku) mají deštníky od malinkých dětí po starce. Buď je to takovej místní atribut a každej, kdo něco znamená má deštník, nebo maj místní obyvatelé bezpečně zmáknutý počasí. Později se ukazuje, že je to spíš ten atribut, pršelo až v noci. Usazujeme se u stolku v zahradní restauraci (no, je to vlastně něco mezi zahradní restaurací a místní návsí) a objednáváme první láhev vino typicco rosso. Nálada začíná nabírat obrátky a protože si nás moc nevšímaj, chodíme pro další láhve dovnitř na střídačku. Každý kromě mě byl dvakrát. Pidloch rozvíjí teorie o jakémsi Sancho Panchu. Raději nepátrám, čeho se to může týkat. Já jsem po čtvrté láhvi prohlásil že odcházím a dobře jsem udělal. Takhle bylo škoda celé láhve, která přišla vniveč. Já jsem jim říkal, že jsem spíš na bílý víno...


Pátek 20.5.2000



(c) Josef Krenn

Po dosažení slaňáku se většinou naskytl takhle pěkný výhled na údolí s Roveretem

(c) Josef Krenn

Láďa baletí ve stěně

 Po probuzení a krátké snídani se vydáváme na další dnešní štaci a sice do oblasti Noriglio. Po krátké okružní jízdě Roveretem (maj to tu strašně špatně značený a ještě k tomu většinou v italštině) se dostáváme na to správné místo. Auta necháváme stát kousek od benzínky (není to Agip) a šlapeme do kopečka. Po příchodu pod stěnu téměř všichni zklamaně protahujeme obličeje. Tohle lezení nebude žádnej med. Ale nakonec to není tak horký, jak to vypadalo. Zalezli jsme si všichni a nakonec jsme byli skoro všichni skoro úplně spokojený.
(c) Josef Krenn

... nakonec byli všichni spokojený ...

Ani tady nechyběli nezbytný krokodýlové, samozřejmě vděčné téma našich fotoaparátů. Sympatické na téhle oblasti bylo, že tam kromě nás téměř nikdo nebyl. V pozdním odpoledni se vydáváme zpět k autům a vyrážíme směr Riva del Garda. Chvíly před cílem se nám otvírá krásný pohled na Lago di Garda. Zastavujeme na odpočívadle a hrneme se z auta trochu se pokochat a fotit. Jezero je obrovský a pro mě zcela nový, musím říct, že se mi dost líbí. Všude kolem skály, krásný stromy a ptáci, který lezou skoro pod objektiv.
 Ubytování v kempu proběhlo jako celkem rutinní záležitost, jen skonto letos nebude. Loni se podařilo Standovi usmlouvat 10% za jistých kuriozních podmínek. Stavíme stany a soukáme něco do hlavy, abychom se posílili na to zítřejší lezení. Navečer vyrážíme do města, rozděleni na dvě skupinky. Jedna skupina jde na zmrzlinu, druhá vyráží do hospody stylem Os Rp.

Večerní nálada v Lago di Garde

(c) Josef Krenn

Ta červená tečka je Láďa, kterej zřejmě přemejšlí, zda pít či nepít, klasická to úvaha filozofů ...

Patřím do té první skupiny a rozhodně nelituju. Na víno dnes nějak stejně nemám chuť. Dávám tři kopečky a sázím na to, že po zmrzlině mi ještě nikdy špatně nebylo, narozdíl od vína...Procházíme se noční Rivou a pozorujeme kachny, asi maj rádi lidi, korzujou tu kousek od nich a vůbec jim nevadí, když jim s objektivem lezu téměř do zobáku. Poté jdeme navštívit naše kamarády do hospůdky a skoro tu zůstáváme, musel jsem použít trochu násilí, abych se vymanil z Bačova sevření a dát slib, že se ještě určitě vrátím...Po dalších kopečcích zmrzliny a dalším kousku procházky se skutečně vracím, ale naši skupinku už tam nenacházím, přestěhovali se do baru Gillotina za prý krásnou Aničkou Lenoxovou (neviděl jsem, nemohu posoudit), ale to já netuším a tak se vydávám zpátky do kempu. Nemaje klíčů od vrat, jsem nucen lézt přes plot, což mě jen příjemně naladí pro zítřejší den.


Sobota 21.5.2000



(c) Josef Krenn

Skupina Žlutý pes v kempu při večeři (nebo je to snídaně?). Čelem Bača, zády Pidloch

   
(c) Josef Krenn

V kempu jsou děsně drzí ptáci, lezou nám při jídle skoro až do huby (ovšem bohužel ne pečený)

Ráno zahajujeme s Láďou, Fugasem a Standou koupelí v Lážu. Voda je studená jako pes, do těla se zabodnou studené jehličky, ale toho bohdá nebude, aby český skorohorolezec z vody utíkal. Statečně plavu asi sto metrů a lehce promodralý se hrabu z vody na břeh. PPPooohoddda, ledabyle procedím zkřehlými rty na Pindíka, který se jde koupat za námi.
U stanu dáváme lehkou dietickou snídani, balíme věci a vyrážíme směr sever do jakési oblasti. Počasí vypadá zrovna naším směrem ne moc dobře a když už jsme téměř na místě, dává se do beznadějného deště. Chvíly v autě přemýšlíme co teď a po poradě s průvodcem vybíráme oblast Marciaga, která leží kousek pod polovinou Laga a tedy asi 50-60 km od nás. Neprodleně se vydáváme vytčeným směrem a zbývá nám jen doufat, že špatné počasí nepůjde s námi. Cestou k jihu se otepluje a počasí se lepší. Po příjezdu na místo je nádherně, teplo a svítí sluníčko. Od parkoviště vyrážíme kolem golfového hřiště pod stěny. Hned první settore, v kterém se usazujeme nás přesvědčuje o kvalitě této oblasti. Spousta cest klasifikace 4c - 5c nás čekají a musím říct, je to celkem vychytávka. Kousek od nás leze nějakej kluk s holkou německy hovořící.
(c) Josef Krenn

Tak na Marciagu se mi líbilo asi nejvíc

No leze - on jí nejdřív vysvětloval, jak se vlastně jistí, vytáhl nějakou čtyřku a poslal jí do toho. S nevěřícím úsměvem pozorujeme tuto dvojici. Dívka vyleze kousek po ukloněném předskalí a když začíná být skála trochu do kopce, zastavuje se na místě v jedné pozici a křečovitě se drží skály. Chlapec na ni ze spoda hovoří, nejspíš jí radí, kde se nejlíp chytit. Ona mlčí, drží se a když už to trvá asi deset minut a je stále na místě bez hnutí, začíná na ty jeho rady jen monotonně opakovat "Nein, nein,...". Spustí ji tedy dolů, chvíli něco vysvětluje a opět jí posílá nahoru. Vše se opakuje, jen to nein říká delší dobu. Po zhruba 40 minutách už to asi ani jednoho z nich nebaví, balí se a odcházejí. Zkrátka - uďála zas tůristům, bezva divadlo.
   V tomto settore vylézáme několik cest a kolem čtvrté hodiny se počasí začíná trochu kazit. Sledujeme těžké mraky, které se převalují kousek od nás. Vyvádím jedinou svoji cestu za celý pobyt a při slaňování na nás dopadají první kapky. Rychle balíme lano a vyrážíme za Standou a Lájíškem. Ti jsou zrovna pod nástupem pěkné cesty ve vedlejším settore a ustupovat se jim moc nechce. Mají pravdu. Po chvilce přestává kapat a tak se zase navlíkáme do sedáků a kluci si chtějí ještě něco vyběhnout. S Fugasem lezeme dvě pěkný cesty a potom už opravdu odchod k autu. Cestou se ještě zastavujeme u golfového hřiště - všichni si chtějí sáhnout na jeho trávník. Je neskutečně jemnej a jedno stéblo je jako druhý. Celou cestu do kempu plánujeme, jak vyrazíme na pizzu. Po malém předkrmu z vlastních zásob uskutečňujeme s Fugasem, Láďou a Standou naše představy v jedné pizzerii s výhledem na Lážo. Pizza celkem ujde, jen cena za nápoje se mi zdá nepřiměřeně vysoká, 7.000 lir za 4 deci piva mi příjde jako docela hodně. Ještě že pivo nepiju. Dívám se na nealko, jenže ani tady to neni o moc lepší, takže si žízeň šetřím na potom. Vynahrazuju si to zmrzlinou, která za ty peníze stojí, a to hned dvakrát po sobě. Krátká procházka po městě a šupky dupky do stanu.


Neděle 22.5.2000



(c) Josef Krenn

Ťomíno opět přesvědčuje o tom, že je schopen si ustlat kdekoliv

   Vstáváme v půl osmý a všechno balíme. Standa se vydává za nás čtyři zaplatit kempovné, které činí 106 tisíc lir, což celkem jde. Chceme využít k lezení ještě den odjezdu a počasí hraje pro nás. Vydáváme se do oblasti Vale di Laghi - La Gola. V jednom postraním settore zde nalézáme pouzdro s injekční stříkačkou a sérem proti hadímu kousnutí. Příliš nadšení v nás nález neprobouzí, ale dnes není moc teplo, tak snad hadi zůstanou zalezlí. Tato oblast není moc velká. Je roztažená v kaňonu podél jedné říčky svádějící vodu z kopců. My se sem štracháme pěšky, ale místní společně s němci a rakušáky se dopravili auty až téměř pod nástupy cest. Fugas vyvádí první cestu, dnes začínáme pětkou, ale nezůstane u ní. Následuje další cesta za pět, a pak už jen zlepšení - 6a a potom se Fugas "pochlapil" a dává 6a+. Před námi už to lezl Láďa se Standou a nechávají mu v cestě expresky, v celé cestě jich je kolem dvanácti. Podařilo se mi to přelézt po Fugasovi, jen párkrát jsem si musel odpočinout a na poslední expresku už mi nezbývali síly, ale i tak jsme oba spokojení. Cesta je dlouhá kolem 24 metrů a mírně převislá po celou dobu.
(c) Josef Krenn

Potok tekoucí z hor naskýtal nepřeberné množství motivů pro focení, jen kdyby tak nemrzly nohy v tý ledový vodě ...

   Při zpáteční cestě si dáme ještě spárku za pět, ale moc mě nenadchla. Odpojuji se od skupiny a vydávám se do koryta potoka. Je na čase vytáhnout taky foťáky, aby nezahálely. Brodím se ledově studenou vodou a mám radost, ze všeho. Cvakám si, brodím a nikam nepospíchám. Potok zde protéká přirozeným tunelem, tvořeným větvemi stromů a keři. Pod balvany jsou hluboké tůně, v kterých mám někdy vodu až nad kolena a tím pádem mokré vyhrnuté nohavice. Po chvilce se vyhrabu zpět na cestu a přidávám se k ostatním. U aut ještě naposledy posvačíme s posádkou Žlutého psa a pak už se vydáváme na zpáteční cestu.
(c) Josef Krenn

Auta parkujeme na odpočívadle kousek od hradu Toblino na jezeře Lago di Toblino

   Cesta domů probíhá bez zvláštních příhod, za zmínku snad stojí jen ucpaná dálnice před Mnichovem. Otáčíme se a vracíme se k dalšímu sjezdu z dálnice a vidíme druhou posádku, jak se beznadějně plouží tak jako předtím mi. My si teď frčíme nábližkou, která je sice delší, zato po horší cestě. Tímto ztrácíme na posádku Žlutého psa asi dvě hodiny, o které jsou dřív v Jičíně.
   Zájezd hodnotíme jako zdařilý, poznali jsme nové oblasti, kluci potkali staré známe (jako třeba Anička Lenoxová...) a jsme plni dojmů. Tož tedy arrivederci Italia ...




ZPĚT