Západné Tatry - Roháče 2000




   Může to znít téměř neuvěřitelně, ale Srny se letos rozhodl, že si po třech letech vezme na týden dovolenou. Počáteční plány na dovolenou v únoru vypadaly asi takto : Hele, Coloneli, pojeď se mnou do Pákistánu. Já říkám : "A nechceš jet radši do Malajsie? Mám tam známýho a zajištěný bydlení a všechno ...". Srny na to, že prej je tam moc teplo a není to vono. Pákistán je to pravý a chce to alespoň na dva měsíce. Následující dva měsíce je celkem klid po pěšince. Potom Srny říká, že z toho Pákistánu asi nic nebude. Tam to bude náročný a my nejsme připravený. Co takhle Bulharsko? Tam je krásně, Rodopy, Rila, monastýry. Pojmem to jako přípravu na Pákistán a tam pojedem příští rok. Hmm, Bulharsko, to už mi nepřipadá tak nebezpečný jako Pákistán, takže souhlasím. Na jak dlouho, ptám se. No, chce to aspoň tak na tři tejdny. Super, v práci nebude problém, tak pojedem. No a začátkem července Srny povídá : "Tak z toho Bulharska nic nebude, já musím připravovat věci na veletrh. Ale co takhle aspoň na tejden do Roháčů?" No tak jo, říkám, je to lepší než nic. Domluveno. Roháče budou přípravou na Bulharsko na příští rok. Až do chvíle odjezdu se mi nechtělo věřit, že Srny skutečně odjede. Kdo zná Srnyho a naši anabázi s odjezdem do jižních Čech, ví proč. Tak tedy kýžený den odjezdu nastal.


Středa - čtvrtek 10.-11. srpna
(c) Josef Krenn

Cestou se nám naskýtá nádherný pohled na pavučinu, nelze odolat, proto vyndávám nádobíčko...

   Odjíždíme už téměř tradičně vlakem z Jičína do Hradce Králové, přestup do Pardubic a zde jen po nějakém půlhodinovém zpoždění obsazujeme kupé rychlíku Vihorlat, které pro nás drží Jana z Kolína. Výpravu tvoří, jak už jsem řekl Jana, Srny, Petra a samozřejmě moje maličkost. Petra ani já Janu neznáme, ale celkem rychle ji poznáváme ... no musím říct, že Srny nevybral špatnou společnici na tuto výpravu, Jana má totiž všechno, co je potřeba, hlavně hodně dobrého jídla a nálady. Cesta ubíhá celkem bez problémů, jen na hranici nám nedali razítko, tak se Srny ozývá a dožaduje se štemplu. Celník ho pro jistotu kontroluje v počítači, jestli se nejedná o nebezpečného teroristu, hledaného všemi policiemi světa, ale zjišťuje, že Srny kromě jednoho incidentu letos, kdy mu chyběla značka na autě, nic neprovedl a tak mu dává to razítko aby dal pokoj.
(c) Josef Krenn

Kamenistou dolinou

   V Liptovském Mikuláši přestupujeme, do Liptovského Hrádku přijíždíme něco kolem pátý ráno a štracháme slovenské drobné na kafe z automatu. Autobus do Podbanského nám jede asi až za hodinu a tak je dost času. Autobus, jak už je na Slovensku tradicí, je nemožně narvanej sběračkama borůvek a podobnými zjevy jako jsme my a tak jsem rád, že stojím alespoň na jedné noze. Po 50 minutách vystupujeme v Podbanském a v potravinách nakupujeme poslední nezbytné zásoby na cestu (Spišská borovička). Po upozornění slovenského celníka, že si máme dát pozor na jeho polské protějšky, prý rádi říkají lidem, že můžou několik set metrů za polskou hranici a tam už na ně čeká jeho kolega a zadrží je, vyrážíme do kopců Kamenistou dolinou. Cestička se z počátku vine krásným lesem po příjemné pěšince, ve vyšší poloze stromy ustupují křoví a procházíme kolem krásné říčky, na které je i docela působivý vodopádek. Z křoví pomalu zůstávají kleče, které mizí okolo 1500 metrů. Kolem půl jedné jsme kousíček pod Pyšným sedlem,
(c) Josef Krenn

Srny ve fotografickém zápalu, Jana se smějící...

(c) Josef Krenn

...a takhle to vyšlo mě.

jehož zdolání nás stojí celkem dost úsilí. Přitom ten nejtěžší úsek dnešního dne nás teprve čeká. Ze sedla vydíme cestu, která stoupá před námi o dalších 360 metrů na kilometrovém úseku k vrcholu Blyšť (2154). Dorážíme sem značně vyčerpaní, přesto všichni kromě Srnyho, který se obětoval na hlídání batohů, vyrážíme na další vrcholek, k jehož zdolání nám chybí pouhých sto výškových metrů. Z vrcholu Bystré (2248) je nádherný výhled na Vysoké Tatry s Kriváněm a na polskou stranu. Nevěřícně zíráme na starou školní židli, kterou sem kdosi kdysi dopravil a jež zdobí vrchol tohoto kopce. Většina lidí tady se s ní fotí ...
(c) Josef Krenn

Pod vrcholem Blyště

(c) Josef Krenn

Na vrcholu Bystré

Vracíme se k Srnymu a k batohům a čeká nás sestup do Bystrého sedla, který je snad ještě horší než výstup, dost při tom trpěj kolena a kotníky. Dopoledne jsme potkali starší manžele, kteří nám radili, že je dobré spaní v kolibě, která je teď kousek pod námi. Kousek je relativní pojem, tenhle měří 400 metrů na výšku, což zítra budeme muset opět nastoupat. Ale nelitujeme, koliba je opravdu luxusní. Nápis na ní říká, že je to koliba Pod Klinom, nejvýše položená v Tatrách ve výšce 1579 metrů. Rozkládáme se před ní u ohniště a pomalu začínáme připravovat večeři. Libujeme si, jak jsme to vychytali a v tom přicházejí další čtyři spolunocležníci. Budeme se tedy muset uskromnit, co se dá dělat. Zaléháme do koliby na palandu a celkem rychle usínáme.


Pátek 12.srpna

(c) Josef Krenn

Nad Tatrou sa buďe o chvil´u blýskať...

   Vyrážíme kolem čtvrt na deset a míříme do Račkova sedla. Cestou Srny nabírá vodu do láhve, ale říká, že je zbytečné brát všechny láhve, že prý výš ještě voda bude. A ejhle - nebyla. Musíme tedy zacházet kousek k Račkovým plesům, obejít je a z druhé strany nabrat vodu u pramene, který teče ze skály. Kousek pod sedlem sundáváme batohy a obědváme musli tyčinky a Tatranky. Ze sedla naše cesta stoupá na Hrubý vrch (2137). Máme opět celkem hlad, ale tady nahoře není vhodné místo na vaření (no valstně jedno by bylo, ale někdo už ho použil k jinému účelu...) a proto scházíme do sedla po Hrubým vrchom. Už cestou se počasí trochu kazí a jen dole vyndáma salám a chleba, nad Tatrou sa ... eeee nad Volovcem se blýská a ta zatracená bouřka se docela rychle přibližuje k nám. Začínám být silně nervózní, protože bouřka v horách - toho se opravdu bojím. Začínají na nás dopadat první kapky vody a dunění hromu nabývá na intenzitě. Docela velkým fofrem scházíme , spíš sbíháme nejbližší cestou do údolí, , kterým je v tomto případě Jamnická dolina. Asi po půl hodině déšť zvolna ustává a mi přemýšlíme co dál.
Na rozcestí modré a zelené značky pod turistickým přístřeškem Záhradky vaříme těstoviny a zvažujeme další postup. Vítězí plán pokusit se ještě dneska dojít k Žiarskej chatě. Vyrážíme opět do pořádnýho krpálu a šlapeme stále dál a dál. Když už se začínalo chýlit k večeru, dochází nám, že dnes to na Žiarskou asi nedá. Srny vyráží na obhlídku, aby zjistil, že nám zbývá ještě docela velkej kus jenom do dalšího sedla a potom ještě sejít nějakých 600 výškových metrů dolů k chatě. Na prvním vhodném místě tedy vyndáváme stany, vaříme a jídlo schováváme před medvědy na vysokou skálu. Všude je ještě po dnešním dešti mokro, přesto jsme našli dobré místo na spaní.


Sobota 13.srpna

(c) Josef Krenn

Tak kvůli tomuhle jezdím ven.

(c) Josef Krenn

Zastřel si svého sviště, nebo je libo spíš kamzíka???

(c) Josef Krenn

...

(c) Josef Krenn

    Ráno mě vzbudil Srny, jak se štrachal venku při východu slunce. Neodolávám a vylézám s foťákem taky. Odměnou je mi krásný pohled na právě vylezlé sluníčko a fotografie kopečku, který jsme si pokřtili na Machcu Pichcu. Ten zážitek musím jít ještě umocnit posledními hodinami spánku, a tak už někdy kolem deváté hodiny jsme připraveni vyrazit do Žiarského sedla. Ale už asi po 20ti minutách chůze se Srnym bystříme a nasazujeme dlouhá skla. Před námi kousek od cesty sedí svišť. Snažíme se ho obklíčit a přinutit k pózování pro naše fotoaparáty, ale po nějakých dvou záběrech nám svišť mizí v suti nebo v nějaké noře. Holky posíláme napřed a ještě asi 15 minut číháme na kameni, jestli si to nerozmyslí. Po chvilce to vzdáváme a vyrážíme také nahoru. Po výstupu do Žiarského sedla se rozhodujeme pro variantu zdolání vrchu Ostrého Roháče (2087 m) bez batohů, které bude zde v základním táboře zatím hlídat Petra, která se nechce účastnit. Výlet trval asi 2,5 - 3 hodiny a stál opravdu zato. Počasí jako celou dobu opět mizerné - pere do nás sluníčko. Cestou zpět ještě opouštím Srnyho a Janu a jdu si ještě sám vyběhnout Plačlivé (2125 m), je mi líto nezdolat další dvoutisícovku, když jsem přímo pod ní.
Po návratu do základního tábora všichni společně začínáme sestupovat na Žiarskou chatu, kam dorážíme k večeru. Než dorazí holky jdu rychle objednat něco k pití. A zde dochází k historické události : objednávám si pivo, které následně celé s chutí vypiju.
Zřejmě si říkáte, co je na tom zvláštního, ovšem kdo mě zná, ten ví, že jsem v životě nejen že pivo nevypil, ale téměř ani neochutnal. Tak tedy ti první šťastlivci, kteří byli u toho, mají o čem vyprávět.
(c) Josef Krenn

Miluju podobné světelné nálady.

(c) Josef Krenn

Cestou na Ostrý Roháč.

(c) Josef Krenn

Ostrý Roháč v nejlepším světle.

No tento večer jak začal, tak také skončil. Několik piv, proložené jídlem a několika smrtícími dávkami Svišťovky (likér zdejších domorodců chuti výborné připomínající Becherovku, ale doma dělaný) dělá své. Ke spánku se skládáme ve zdejší turistické ubytovně na půdě (tedy ti šťastnější z nás, já s Petrou spíme dole v převlékárně). Noc probíhá celkem bez závad, jen těžko říct v kolik hodin nás vytrhuje ze spánku rozjařená společnost, vracející se od táboráku.


Neděle 14.srpna

(c) Josef Krenn

Na Hrubej kope.

(c) Josef Krenn

Práce mladého nadějného statika na Hrubej kope.

    Srny si dal minulé noci natolik přidat, že další den ráno se nám snažil namluvit, že je třetí den cesty (v čemž měl tedy čirou náhodou pravdu) a ten je jak známo krizový. Neměli bychom tedy nikam chodit, protože co kdyby ho cestou začala bolet hlava, nebo ho kousnul medvěd. Ovšem něco takového nedovolím a zde dochází k dalšímu dělní. Já se Srnym se vydáváme náročnější cestou přes Smutné sedlo, Tri kopy (2136 m), Hrubú kopu (2166 m) a Baníkov (2180 m) do Baníkovského sedla a děvčata vysíláme zkratkou přes Jalovskú kopu do stejného cíle.
Nám se Srnym se jde dobře. Tedy alespoň mě a myslím, že i jeho po chvilce přestali bušit malí ďáblíčci do mozkových závitků. Cesta začíná být docela ostrá, jdeme strání po neširoké cestičce, která vedle nás končí strmým srázem do hlubin. Smeknout se tady někomu noha, tak se zastaví snad až v Liptovském Mikuláši. Po příchodu do Smutného sedla (1962 m) potkáváme kamaráda horolezce z Brna, který schází dolů a proto nám dává zbytek svojí vody, kterou už prý nebude potřebovat. To nám následně velice pomohlo, protože tady na hřebenech vody moc není, jedině snad pokud padá z vrchu, o čemž se můžeme později přesvědčit.
(c) Josef Krenn

Já vzadu, přede mnou Petra se Srnym a Jana za objektivem (není vidět).

Po krátkém oddechu zvedáme batohy, který v mém případě ztěžknul o brašnu s foťáky. Tu jsem měl dotěď na rameni, ale po řetězech, které měli přijít, by se s ní špatně lezlo, proto jsem ji přidělal dozadu na batoh. Kardinální chyba, jak se později ukázalo. Těch 26 kilo bylo příliš moc na moje záda. S velkou námahou a bolestí jsem dorazil do Baníkovského sedla (2040 m), kde mi nezbývá, než ostatní přesvědčit, že moje záda další namáhavý pochod přes hřebeny nevydrží. Scházíme tedy z Baníkovského sedla Spálenou dolinou a pomalu se začínáme vracet do civilizace. S ubývajícími výškovými metry je zajímavé, jak se přestávají lidi zdravit a v nějakých 1200 metrech už na cizího člověka, který je pozdraví, koukají docela divně.
Zastavujeme se u Roháčských vodopádů. Ty jsou cílem turistů, kteří dojdou z parkoviště od autobusu sem a potom jdou zpátky. Srny s Janou zde podnikají něco jako hygienu. Prostě do toho vlezli. Ovšem to já odmítám, ještě že se můžu vymluvit na bolavá záda.
Šlapeme dále po silnici a nocleh nacházíme v Roháčskej doline kousek od silnice v lese. Není to žádný Hiltón, ale nic lepšího tady prostě není. Tady oceňuju Srnyho radu, abych si k jídlu koupil bramborovou kaši v prášku. S párkama z konzervy to je prostě labůžo. V otevřeném kiosku na parkovišti kousek od nás vyžebráváme vodu a činíme opět nějaké nákupy. Ve stanu si snažím najít nějakou polohu, ve které bych přečkal noc. Po chvilce se mi to daří a konečně usínáme.




Pondělí 15.srpna

(c) Josef Krenn

Noční záběr z termálního koupaliště v Oravici.

   Ráno se probouzíme (jak jinak) a po zabalení všech našich krámů vyrážíme směr dolů po silnici na autobus. Dorazíme až na Zverovku a po zjištění odjezdu autobusu se konečně odcházíme osvěžit rezavou vodou (samozřejmě ne tou z kohoutku). Hodinu do odjezdu autobusu si zpestřujeme odvětráváním noh, skládáním hlavolamu, který Jana sebrala dcerám a konzumací všelijakých dobrot.
Po příjezdu autobusu se přesouváme do Brestové a zde, nevím čí to byl nápad, se rozhodujeme dojít k termálnému kúpalisku v Oravici. První úsek cesty po zelené značce je suer, cestou se zabavujeme hledáním hub a cachtáním v potoce. Potom ale dojdeme na asfaltku, která nás povede dalších nekompromisních 8 km do našeho cíle. Po rozpáleném asfaltu je to chuťovka. Navíc půl cesty je do kopce (hnusnýho) a druhá z kopce (taky hnusnýho). Asi kilometr před Oravicí dojdeme k mostu přes říčku. Navrhuju přestávku na cachtání ve vodě. V pantoflích se vrhám do chladných vln slovenské říčky a vydržím tam asi půl hodiny. Uprostřed je mělčinka, kterou obtéká silný proud hluboký asi pod kolena. Napadne mě postavit pár šutrů proudu do cesty a tahle zábava už mě nepustí. Ostatní se nejdřív nezůčastněně dívají a někteří nezodpovědně kouří, ale potom neodolají a začínají radit co kam dát, přisouvat kameny na další stavbu a sem tam i něco přidají. Hrajeme si jako malý děti, ke kterým vlastně nemáme až tak daleko. Naštěstí zde nechodí moc lidí, takže překvapujeme jen jednu rodinku.
Jak se blížíme k Oravici, začínají cestu lemovat zaparkovaná auta mě začíná obcházet nepříjemný pocit. Tedy ne že bych potřeboval, ale takový množství lidí nemám rád. A už je tady koupaliště, totálně zasekaný. Domlouváme se tedy, že zatím uvaříme a podíváme se tam až navečer, až všichni vypadnou. Střídavě tedy zatím jdeme nakupovat, vaříme, sháníme vodu v kempu a vůbec relaxujeme. Kolem osmé hodiny večer to jdeme zkusit do vody. Náš předpoklad, že většina lidí odejde, se bohužel nesplnil. Ale přeci jen je tu volněji a tak rozkládáme celtu na volném místečku.
Co vám budu povídat, termál je prostě labůžo. Nejdřív má člověk strach, aby se nespařil, ale potom si jen tak leží-sedí ve vodě a je mu blaze. Jedinou nevýhodou byli bandy dětí bez rodičů, nebo i snimi, které se chovají jak malé děti, to znamená honí se, ŠPLOUCHAJÍ a dokonce DOVÁDĚJÍ!!! Ale i s tím se časem smíříme. Teď už je tma, my jsme stále naložený ve vodě a pozorujeme obrovskej měsíc, kterej se noří z lesa. Je právě v úplňku. Prostě nádhera.
No ale nedá se nic dělat, tady na koupališti zavíraj v deset a my si musíme najít nějaký nocleh. Vyrážíme proto do kopců naším zítřejším směrem a doufáme, že cestou něco objevíme. Stoupáme sjezdovkou, která je místy lemovaná chalupama. V jednom trochu odlehlejším místě se se Srnym vydáváme na průzkum kraje lesa a zjišťujeme, že tady by to snad šlo. Jediný defekt měl Srny, když po kotníky šlápnul do bláta, naštěstí si nenechá zkazit náladu a tak ani mě nekazí neslušnejma slovama. Dáme světelnej signál holkám, které jsou za chvilku u nás. Srny vybaluje stan, ale já s Petrou se rozhodujeme spát pod širákem, protože pršet určitě nebude. A co myslíte? Nepršelo...:o)


Úterý 16.srpna

(c) Josef Krenn

Podvečerní nálada na Oravské přehradě.

   Po brobuzeni a nějaké menší snídani se vydáváme na naši další cestu. Naším cílem je vesnička Brezovica, odkud se chystáme do Trstenné. Prvním "waypointem" je vrch Skorušina (1313 m), ale jak se záhy ukazuje, cesta na něj nebude jednoduchá. Značenou stezku po chvíly ztrácíme a dostáváme se na cestu, kterou před námi prošlo snad tisíc šílených krav, tak je rozšlapaná a plná blátivých louží, což znamená téměř neprůchodná, pokud si člověk chce zachovat relativně čisté obutí. Pokoušíme se projít lesem, ale po chvilce nás odrazuje trnité houští, kterým tu procházejí snad jen opravdu ty krávy. Konečně se dostáváme na relativně volné prostranství, kde si můžeme vybrat, kudy jít. Samozřejmě jdeme celou dobu do kopce, značka stále nikde, všude jen elektrické ohradníky, naštěstí bez proudu, krávy jsou asi v divadle. Ale naše nejistota ohledně značky nebude už trvat dlouho. Vycházíme na cestu, která už se nechá určit na mapě a po pár metrech objevujeme konečně kýženou značku. Vede nás přímo do kopce úzkým průsekem a ten kopec není zrovna nejmenší a nejkratší. Všem nám dává docela zahulit. Ale pak už jsme v lese a dál pokračujeme krásnou lesní cestou, smrkovým lesem, prostě parádní odměna za ten krpál. Po nějaké chvíly les končí a pak je z obou stran jen mladý les vysoký necelé dva metry. Slunce do nás
(c) Josef Krenn

Ráno objevujeme tyhle krásný slunečnice za naším stanem.

nemilosrdně pere a není kde nabrat vodu. Nezáviděníhodná situace, obzvlášť Petra to nenese dobře, mimo jiné také díky malému přísunu potravy. Na prvním vhodném místě se to snažíme napravit a dopujeme ji chlebem a Tatrankami. Na vrchu Skorušiny je krásná rozhledna a bezvadné místo na kempování, trochu nás mrzí, že jsme tu v pravé poledne. Jediné mínus je nedostatek vody široko daleko. Zde trochu poobědváme a razíme dál. Cesta do Brezovice odsud je docela velkej opruz. Téměř pořád vystavený na sluníčku, bez vody a cesta se zdá být nekonečná. Jdeme ji několik hodin, už ani nevím, jak přesně dlouho nám to trvalo. První pivo ve vesnici do nás zahučí a cestou kdesi v hltanu syčí. Dáme ještě jedno a je čas podívat se, kdy nám jede autobus do Trstenné. Nečekáme dlouho.
V Trstenné se nezdržujeme dlouho a dalším autobusem se posouváme do Námestova, kde pro dnešek končíme. Snažíme se sehnat něco k jídlu, ale pečivo se nám dlouho nedaří získat. Nakonec ovšem stejně slavíme úspěch. Už v pozdním odpoledni se přesouváme k Oravské přehradě a zde se chvílema sluníme, vaříme, koupeme a přebalujeme batohy. No koupání nic moc, ale po těch pár dnech v horách to docela bodne. Jediný problém tady je, že Srny připálil rizeto, které proti všem zásadám (které neznal) zamíchal, což se prosím, přátelé nedělá! U stánku si na odchodnou dopřejeme ještě jedno kofolové osvěžení a potom už se vydáváme hledat nějaké místo na přespání. Už skoro za tmy na jakémsi, zřejmě soukromém, poli stavíme stany. Není to sice kdoví co, nicméně jsme dostatečně daleko od silnice a tedy celkem spokojení.


Středa 17.srpna

(c) Josef Krenn

Majestátní Oravský zámek se vypíná do výše na skalnatém suku.

(c) Josef Krenn

Pozor vyletí ptáček....

   Ráno vstáváme celkem brzo a vracíme se do Námestova na autobus, který nás odveze do Oravského podzámku. V restauraci si dáváme něco k pití a kocháme se pohledem na majestátní hrad, který se vypíná ve výšce nad námi. Sedíme na terase a číšník po chvilce zamyká vchod do vnitřku vinárny a posléze ho nalézáme popíjejíc kafíčko na balkónu vedlejší konkurenční restaurace. Mává na nás. Přemýšlíme, zda odejít bez placení, ale jsme měkký a čekáme, až nás přijde zkasírovat.
Přátelé, Oravský zámek, to je něco co se musí navštívit! Byl jsem z prohlídky, která trvala snad dvě hodiny a obsahovala i vystoupení sokolníků a předvedení různých dravců, doslova uchvácen. Když to srovnám s tím výletem na Kokořín...To se nedá srovnávat! Prostě paráda. Ten hrad je vyhnanej do úžasný vejšky a přístupnej až skoro nahoru.
(c) Josef Krenn

Stará poctivá kovářská práce na vstupních dveřích do zámku.

Po absolvování prohlídky si v Hradní restauraci dáváme nějaké ňamky k obědu. Tuším, že zelňačku a langoše. Tady už jsem byl spokojen o něco míň, ale předešlý zážitek to nepřehluší.
Po obědě jdeme na autobus, který nás odveze do...hmmm....jak se to jmenovalo.....no nevím. Podstatný je, že jsem tam koupil v bazaru nástěnný porcelánový hodiny, s kterejma mě čeká cesta vlakem až do Jičína. Odtud se opět autobusem přesouváme do Dolného Kubína. Zbývá nám nějaká hodina do odjezdu vlaku a tak bágly dáváme na nádraží do trezoru a vydáváme se na cour do města. Je tu docela pěkně, zvlášť oceňujeme mauzoleum Josefa Brože Tita, bohužel už zavřené...Ale ani místní pizzerie, jejíž služby využíváme, není marná. No a potom už je to krátké, odchod na vlak, nalezení kupé a cesta domů.
Tak tedy shrnutí. Roháče jsou super, Slovensko je príma, výlet se nám vydařil, takže zas někdy.


A co bude příští rok? Možná nějakej vandr s Terezkou.....






Všechen text a foto (c) Josef Krenn, 2000   http://web.telecom.cz/colonel

A pokud se Vám tady něco nelíbí nebo naopak líbí, můžete mi napsat...



ZPĚT