Neoficiální a zcela soukromý deník fotografické části

horolezecké expedice Tatry 99´








Jak k tomu vlastně došlo

Už minulý rok LKP pořádal tématický výlet do Tater na Teryho chatu, ale bohužel na mě už nějak nezbylo místo. A tak okamžitě, když jsem se dozvěděl, že letos se jede zase do Tater, neváhal jsem a složil zálohu u pana předsedy Fugase. Zálohu dvojitou, protože Lucka jela se mnou, což bylo moc dobře, protože koneckonců, někdo to jídlo nýst musel. Jediné mě překvapilo těsně před odjezdem a to sice, že letos se nejede na “terinu”, ale na chatu Pri Zelenom plese, o čemž všichni kromě nás věděli. Po složitých přípravách a nákupech, náročných rozhodnutích typu koupit bombu Var či Coleman, 10 myslityčinek nebo radši 50, 1 diafilm nebo 3, nastal konečně a bohudíky čas odjezdu.
 
 

23.7. – 24.7. pátek - sobota

V 16.39 odjížděl vlak z Jičína do Hr.Kr. a tak v 16.37 už byli všichni účastníci zájezdu jedoucí vlakem na místě. Méně důležitá část výpravy se na místo dopravovala osobním vozem, což jsme jim upřímně přáli. No představte si to, takovou dálku se kodrcat autem. Hrůza. Z Hradce následoval přesun do Pardubic, kde se vlakem cestující část výpravy sešla v příjemném prostředí nádražního restaurantu, kde se seznámili ti, kdož se neznali a na seznámení připili kofolou, no vážně, kdepak pivo !!! Přesně v osm hodin a nějakých dvacetněco minut nás naložil rychlík Vihorlat a vlaková odysea mohla začít. Kdo měl místo, tak si sedl. Kdo ne, tak si také sice sedl, ale na chodbičce. Romská rodina ve vedlejším kupé se postupně dostávala do ráže. Jen jsme čekali, kdy umakartová stěna, dělící nás od nich povolí a do našeho kupé spadne cikán s kudlou v zádech. Naštěstí se tak nestalo, takže se asi jen dobře bavili, i když z výkřiků v cizím jazyce nám chvílemi stydla krev v žilách.
Žalák, Egon a Zdeněk už v Pardubicích celkem úspěšně navázali družbu se slovenskými děvčaty, zřejmě proto, aby se trochu pocvičili ve slovenštině. Nutno říci, že se družili zřejmě celkem dobře, jelikož téměř po celou dobu neopustili jejich kupé (adresy dostali už v Pardubicích).
Po celou dobu jízdy nás nikdo nepřepadl, neokradl ani neznásilnil a tak jsme okolo páté hodiny ranní byli v Popradě. Odtud téměř okamžitě následoval přípoj električkou přes Starý Smokovec do Tatranské Lomnice (850 m). A tady už opouštíme veškeré dopravní prostředky a okolo šesté hodiny všemi silami dupeme do kecek. Někteří z nás i do Vibramu. Chata Pri Zelenom plese leží 1551 m vysoko a tak si myslím, že s našimi batohy (můj vážil 25kg, ale byly i těžší) těch zhruba 8-10 km zvládáme v celkem rekordním čase tří hodin.
Ubytovali jsme se až něco po dvanácté, když dorazil Fugas, Standa, Lájíšek a Mrazík a chatárky doupratovaly izby. Do té doby jsme tak různě polehávali, pospávali, vařili polívky, jedly mňamky apod.
Po ubytování jsme s Luckou vyrazili na kratičkou vycházku po okolí chaty, zpestřovanou občasnými zastaveními na focení. Zbytek výpravy se věnoval boulderingu, alespoň podle mých informací. Prostě jaký si to uděláš, takový to máš. To je ostatně hláška, která nás provázela celý týden.
V 18.00 bylo prostřeno a dlužno říci, že večeře nebyla špatná, což platí pro celý týden, jen omezený příděl chleba k polívce a to půl krajíčku, mě přišel trochu hamounský a značně mě štval.
Spíme na bydle a strop je ve zdejších “izbách” zatraceně nízko, takže na boku se téměř nedalo ležet a vstávat musel člověk (ale i Lucka) s největší opatrností. Také lampa téměř ležící na mém polštáři mi přišla krajně nevhodně umístěná. Ale jinak spaní luxusní, i když vzhledem k snídani v 7.00 trochu krátké. I když i to je dobře, protože jinak bysme z Tater neviděli tolik, jako jsme viděli.

25.7. neděle

Vysokohorské túry jsme s Luckou zahájili hned po snídani výstupem na Velkou Svišťovku (2037 m), který nám dal celkem zabrat. Místy nás téměř jímala závrať při pohledu do hloubky pod námi a slabé trsy tatranské květeny pod námi byli chabou zábranou dělící nás od strmého svahu. Sluníčko přispívalo k výdaji tělních tekutin, takže četné fotografické zastávky, kdy jsem musel vyndat všechno nádobíčko, nastavit, cvaknout, byli vítanou změnou ve stereotypním posouvání nohou výš a výš a příležitostí tekutiny opět doplnit. Svišťovka byla skvělá a rozhled báječný. Na jednu stranu pod námi Dolina Zeleného plesa a na druhou stranu, také pod námi, mraky. Pokračujeme k hotelu Encian a hvězdárně u Skalnatého plesa. Zjišťujeme cenu lanovky z Tatr.Lom. na Tatranský štít – 400,- KS a jímá nás lehká závrať. Přes sedlo pod Malou Svišťovkou se pomalu vydáváme domů. Cestou vaříme výbornou čínskou polívku na čerstvém mostu přes Zelený potok, podél nějž vede naše cesta k chatě. Večer asi do 23.00 posedíme v baru a lehce unaveni jdeme na kutě.
Je třeba napsat, s kým jsme celý týden sdíleli pokoj. Je tu Honzík Haspra zvaný Čajda, dále David Hanák, Ťomíno a my. První noc s námi byl ještě jakýsi Marek, který sdílel manželské dvojlůžko s Honzou. V neděli ho vystřídala Honzova žena Liška.
 

26.7. pondělí

Při výstupu na Jahňací štít (c) Lucie KrejčováUž včera jsme se s Liškou domluvili, že dnes vyrazíme na Jahňací štít (2229 m) a tak hned po snídani vyrážíme kolem krásnýho Červenýho plesa, kde neodolávám a vytahuji nádobíčko (fotografický), ostatně proto jsem tady. Cestou dál jsme procházeli okolo asi tří míst, kde ještě ležel sníh. Naše spálený ramena pekelně bolej, že nemůžu mít ani foťák na krku a tak si po vzoru cizinecké legie zastrkávám kapesník pod kšiltovku, což je znatelně lepší. Při výstupu po řetězech se mi přihodila veselá příhoda z natáčení. Fotil sem holky, jak lezou nahoru a přitom mi vypadla sluneční clona. Bláznivě začala skákat směrem dolů (kam jinam), pěkně jsem se lekl, ale naštěstí Lucka duchapřítomně pustila řetěz a chytila clonu. Zatrnulo mi podruhý, když mi došlo, že stačilo málo a mohla slítnout (Lucka). Ale naštěstí je šikovná jako opička a celou situaci měla pevně pod kontrolou.
Jinak při výstupu a na vršku bylo docela rušno. Krásnej výhled všude okolo, hlavně na Belianské Tatry, které byly vidět jako na dlani. Líbil se mi jeden kolega fotograf s Pentaxem P30T, který pobíhal snad půl hodiny kolem nás a celou dobu se fotil samospouští. Jak stoupá k vrcholu, u vrcholové tyče, jak sedí na kopci a tak dále. Vždycky postavil foťák na stativ, natáhl samospoušť a běžel si pózovat. Někdy to i stihl.
Po hodině se bohužel zatáhlo, ale stejně jsme už chtěli jít dolů. Liška nás opustila už chvíli po výstupu a po svačince. Chtěla ještě “seběhnout” do Tatr.Lom. zjistit nějaký autobusy a nakoupit zásoby. Hlavně si u ní pánové Slouka a Rejlek objednali “strouhaný futra” no a tu objednávku vyřídila k jejich i naší plné spokojenosti. Výstup už proběhl v pohodě bez veselých příhod, jen jsme měli trochu strach, že zmokneme a chytne nás bouřka, což se naštěstí nesplnilo. Lucku to celkem mrzelo, protože se těšila, jak zažije tatranskou bouřku.

27.7. úterý

Dnešní den není dobrý pro vysokohorskou turistiku a lezení už vůbec ne. Od rána prší a tak jen odpoledne vyrážíme s Ťomínem, Davidem, Luckou a Chárou na krátkou vycházku na Predné Kopské sedlo (1780m), kde jsme zmokli hrozným způsobem a téměř se neviděli. Jinak celý zbytek dne utekl sladkým nicneděláním.
Večer se konalo celkem příjemné posezení u pravého chlapského pití s ocasem (každá láhev se zastrčenou větývkou z kleče, vypadající jako ocas (liščí)), hrálo se, pilo, oslavovalo Ťomínovy narozky a přitom se Míra Novotný moc hezky rozpovídal o zážitcích z Prachova před x-lety.
 

28.7. středa

Lucce už od včera není dobře a já se i přes mlhu a déšť vydávám sám fotit směrem k Červenému plesu, čehož vůbec nelituju. Promokl jsem na kůži a ani foťáky nebyli nejsušší, ale rozhodně to stálo za to. Ten nádhernej pocit bejt vysoko v horách sám, nikde ani živáčka, jenom zvuk vodopádů padajících ze stěn, ohromující atmosféra. Nafotil jsem něco málo snímků a i kdyby z nich nebylo nic, tak ten pocit nezapomenu.
Večer i na sobě začínám cítit příznaky začínající choroby. Malá vycházka pod vodopády po té mojí malé fotovýpravě, podniknutá jen v tričku a kraťasech, mi asi nepřidala. Vodopády měli značně větší průtok po tom celodenním špláchanci, ohromná masa padající vody nahání trochu husí kůži.
Večer na sobě začínám cítit příznaky začínající nemoci, pálení očí a celkovou slabost.

(c) Josef Krenn29.7. čtvrtek

Hned po snídani jsme s Liškou vyrazili na autobus, který nás (i když značně pomačkané, jelikož takhle plným autobusem už jsem dlouho nejel) dovezl do Ždiaru, kde jsme konečně po dlouhé době navštívili samoobsluhu a skoro celou ji vykoupili (no, něco málo jim zůstalo). Po malé svačince jen co by se za dva zuby vešlo už naše kroky směřovali směrem k Monkovej dolině, která je jedinou turistickou cestou vedoucí přes Belianské Tatry Širokým sedlem. Celou dobu jdeme pod mraky, které začínají asi 100 metrů pod sedlem. Ze Širokého sedla, kde se na maličkou chvíli otevřel krásný výhled na Belianské Tatry, sestupujeme ke Kopskému sedlu, odkud už je na Brnčálku jen kousek. Cestu už známe z předchozí procházky, ale přesto nás překvapuje nádherným výhledem až k Lomnickému štítu. Minule jsme viděli tak akorát pod vlastní nohy. V 17.15 už jsme na chatě a dáváme odpočinout bolavým nohám.Ze Ždiaru do Širokého sedla jsme během asi 4 hodin překonali 1000 výškových metrů. Po večeři už je jasné, že mám horečku a tak ulehám dost brzo.

30.7. pátek

Předposlední den tady a já se léčím. Celý den jsem téměř nevylezl z postele. Večer probíhá rozlučková párty v baru, které se bohužel účastním až asi ode 2 hodin, kdy už skoro všichni spí.

1.8. sobota

Smutný den odjezdu. Hned po snídani balím, potom poslední čaj v baru a vyrážíme směrem na Tatranskou Lomnici. Cestou dolů my batoh připadá snad ještě těžší, než když jsem ho nesl nahoru. Jdeme ve skupině se Standou, Fugasem, Lájíškem a po chvilce doháníme Mrazíka. Maséři (Zdeněk, Vlašík, Chára, Žalák a Egon) dospávají náročnou noc a tak je s Luckou potkáváme až v Popradu asi v 17.00, kde čekají na vlak.

A tímto pro nás vlastně končí expedice do Vysokých Tater. Takže (snad) zase příští rok.
 
 

ZPĚT