(c) Josef Krenn

Společné foto pře vstupem do jeskyní. Zleva Šváb, Máca, Hojkys, Kačka, vzadu já, Štěpán, Petra, Lenka.

(c) Josef Krenn

Šváb leze z díry, vystrkuje kníry...

(c) Josef Krenn

Jéé, Máca, ty zrovna exponuješ...no to si tě musim blejsknout!

(c) Josef Krenn

Atmosféra jeskyní mě vždycky brala.

(c) Josef Krenn

Mráz dělal s podzemním potůčkem móc pěkný věci.

(c) Josef Krenn

Samej ledovej krápník, to jsou zimní závalový jeskyně...

(c) Josef Krenn

Nedělní ráno. Únava z jeskyní, odpoledního bruslení, hospody a dojíždění zbytků alkoholu je patrná téměř na všech.


(c) Josef Krenn

Kačka : Neviděli jste tu někde Mácu??

(c) Josef Krenn

Těžko říct, jestli to šlo hůž nahoru nebo dolu.

(c) Josef Krenn

Ne, to není chyba, tenhle pindík rost obráceně, špičkou nahoru.

(c) Josef Krenn

Závěrečné hodnocení celé akce proběhlo za účasti významného plzeňského sponzora (bohužel ne našeho).

   Nápad navštívit tyto jeskyně nadhodil Máca už na letním srazu v Adršpachu, ovšem k jeho vykonání je nejepší zimní období a proto byl narychlo určen termín 19.1.2001 - sraz v Adršpachu. Svolání proběhlo asi tak, že mi Máca zavolal v úterý, že o víkendu jsou závalovky. Čirou náhodou se mi to hodilo, takže nic nebránilo našemu odjezdu (Petra byla taky nominovaná) do Adršpachu. V pátek se pro mě stavuje Šváb a jedeme pro Petru do Bělohradu.    Po jejím vyzvednutí volíme směr přes Dvůr Králové a Trutnov. Cesta probíhá bez problémů, jen maličko zpocení začínáme být v serpentinách pod Adršpachem, v zatáčkách to je pěkně osmekaný a chvilkama mám strach, abysme se nezastavili, protože rozjezd by asi byl težký. Ale v pohodě dojíždíme do Ádru a Máca nám ještě před příjezdem zděluje, že je to žlutej barák naproti fabrice a ať se nelekneme, že je to obecní úřad. V pohodě nalézáme příslušný úřad a zvoníme na Mácu.
   Zábava je tu už téměř v plném proudu, je tady už Hojkys a na stole rozdělané jakési alkoholické nápoje. Fuj! Necháváme si přinést skleničky, abychom ten mrzký ba přímo odporný alkohol ochutnali. No, nejni to tak zlý, tož na zdraví.
Za chvíli přijíždí i Lenka se Stopařem, takže třída je kompletní, můžeme vyrazit na exkurzi do jedné z místních občerstvoven. Mají tu televizi a tak mi v půl jedenácté nic nebrání v sledování přenosu z Dakaru. Někdy kolem půl jedné opouštíme útulnou jistotu hospůdky a vydáváme se na mrazivý noční pochod do asi 100 metrů vzdáleného obecního úřadu. No celkem rychle si všichni nacházíme místečko na spaní.



Ráno po snídani balíme všechny potřebné věci jako baterie, svítilny, oblečení, foťáky, stativy, placatici s občerstvením, následně nasedáme do vozů a vyrážíme směr Teplice nad Metují. Auta necháváme na parkovišti a pod Mácovým vedením se vydáváme vstříc dobroudružství.
Po nalezení první vhodné díry pro vstup do podzemí následuje focení (co kdybysme se už nikdy neviděli) a jdeme do toho. Hned první kroky mě fasinují a první ledové krápníky mě nutí vyndat foťák. Zkoumáme všechny možné cesty jak postoupit dál a asi po půl hodině se dostáváme na místo, kde nad sebou sice vidíme oblohu, ale nedá se k ní nijak rozumně dostat. Já s Mácou se pouštíme do focení a Hojkys leze někde kolem. Za chvíly sliším rachot a v přímém přenosu vidím, jak Hojkys padá a zasekává se mezi balvany. Uklidňuje mě až konstatováním "Žiju". Odtud se pouštíme zase jinou dírou pod zem. Tady je to ještě mnohem hezčí. Rozvětvenější, plno ledvé výzdoby, zkrátka vydržíme tam tak hodinu a půl. A nakonec zjišťujeme, že jsme zase na tom místě, kde se Hojkys sesul. Většina z nás je silně překvapená a někteří tomu nechtějí ani věřit. Ale je to tak. Jiným místem vylézáme z jeskyně a jdeme na cestu, kde je informačn cedule k jeskyním. Celý systém je prý dlouhý 1065 m a žijí zde vzácné druhy bezobratlích.
Popocházíme o kousek dál a dalším otvorem se vrháme do nitra země. Tady to už na první pohled bude náročnější. Úzkou štěrbinou se spouštíme stále níž a níž, pod sebou často kolmý komín. Další místo, které musíme překonat, je uzounká štěrbina. Všichni tam máme trochu problémy a říkáme si, že se tam snad ani nedá dostat. Nakonec jsme skoro všichni na druhé straně. Zůstává tam jen Šváb a Štěpán. Říkám si, že Šváb tam snad ani nemůže prolízt, nebylo by příjemný, kdyby se nám tam zasek a mi ho museli tahat za nohu ven... Nakonec ale proleze i on. V další části jeskyní nacházíme knížku, do které zapisujeme naši účast zde. Odsud vede lano do většího prostoru asi dva metry dolů. Přes velké kameny, skoro celé pokryté ledem se dostáváme do dalších prostor. Ale tady jsme brzy doslova "v úzkých" a nezbývá, než se stejnou cestou vrátit zpět.
Opět maličké drama je u úzké štěrbiny, kudy ale prolézá i Šváb už celkem v pohodě. Ve finále jde sice břicho na kámen, ale je skrz.

V jeskyních jsme strávili celkem čtyři hodiny a vypadá to, že kromě letního lezeckého třídního srazu je tu další periodicitní akce. Tak tedy ať žijí Závalovky 2002!